Indiánská flétna- Šiyothanka

Tato legenda a používaní flétny pochází z velmi staré doby tkz. "old time". Postupem času se staré používání flétny pomalu ztratilo v čase . Dnes je z flétny hudební nástroj používaný na běžné hraní, k meditacím, obřadům a pod.

Indiánská flétna Šiyothanka- 

Pro mladíky a dívky z indiánských kmenů žijících na pláních bylo velmi těžké strávit spolu chvíle o samotě. A to z mnoha důvodů. V rodinném týpí soukromí nebylo a zmizet někam za tábor nebylo příliš bezpečné.

Jedním z prostředků, jak na sebe upozornit, bylo navštívit nějakého muže, který uměl vyrábět šiyóthanka, flétnu lásky. U Siouxů to byli prý jen ti, co snili o losovi. Losa totiž pokládali za zvíře, které bylo harmonické, tělesně krásné a silné, statečné a dlouho žijící. Losí samec se postavil na vyvýšeném místě a samice k němu přicházely na pouhé zavolání. A protože Indiáni bedlivě pozorovali přírodu, vyráběli takové flétny, které losí volání napodobovaly. Mnoho se vyprávělo o kouzelné moci těchto fléten. Takový mladík, který šiyóthanku získal a naučil se na ni hrát, si vzal deku a flétnu a odebral se někam za tábor nebo na určité místo mezi týpími. Zde, zabalen do deky, z níž trčela jenom flétna, hrál tklivé melodie pro tu, kterou miloval. Určitým nápěvem, známým jen té, které příslušel, mohl mladík dívce sdělovat vzkazy. "Čekám na tebe", "zase přijdu", atd.

Ohiyesa (Charles A. Eastman), Sioux s bělošskou výchovou, říká, že flétna byla zhotovována tak, aby se zamlouvala dívkám. Její moc byla obrovská. Říkalo se, že když dívka zaslechla její hlas, musela za ním jít, přestože sama nechtěla - to nohy ji nesly. Flétny se vyskytovaly ve dvou provedeních: s vyřezávaným koncem tvaru hlavy ptáka nebo soba a tradiční bez řezby. Flétna, jejíž intervaly zhruba odpovídaly naší diatonické stupnici, měla u Siouxů 5 děr, u Černonožců 4 - 6 děr, u Hidatsů 7 děr.

Legenda o flétně

Hidatsové si vyprávěli legendu o babičce, která jednou uřízla kus velkého slunečnicového stvolu pro svého vnuka. Udělala do něj sedm děr. Ty představovaly sedm zimních měsíců. Když ta žena foukala dovnitř, vycházel z každé díry sníh. A tak vznikla flétna lásky. Siouxové ji nazývali šiyóthanka. Dnes vám poví o tom, jak flétnu získali Siouxové Brulé, medicinman Chromý Jelen Tachca Ushte.

Flétny jsou z tůjového dřeva. Tvarem připomínají dlouhý krk a hlavu ptáka s otevřeným zobákem. Zvuk vychází ze zobáku, a tady začíná legenda o tom, jak Lakotové flétnu dostali.

Před dávnými lety měli lidé bubny, chřestidla z dýní, rohy z býků, ale ne flétny. V těch dávných časech se jeden mladík vydal na lov. Masa bylo málo a lidé v táboře hladověli. Mladík nasźel stopu jelena a dlouho ji sledoval. Moudrý a chytrý jelen je pánem kouzla lásky. Když muž získá jelení kouzlo, dívka, kterou miluje, mu neodolá. A stejné štěstí bude mít i při lovu. Ale mladík žádné takové kouzlo neměl.

Po mnoha hodinách nakonec zahlédl svou kořist. Ale jelen se vždy zastavil mimo dostřel a vedl jej stále dál a dál. Mladík byl tak zabrán do pronásledování, že cestu ani nevnímal.

Když se stmělo, zjistil, že je v hlubokém lese. Všechny stopy zmizely - stejně jako jelen i měsíc nad stromy. Uvědomil si, že zabloudil a že cestu zpátky nenajde. Napil se, najedl, zabalil do kožešiny a opřen o strom se pokusil odpočívat. Ale usnout se mu nepodařilo.

Najednou zaslechl něco zcela nového, co ještě nikdy neslyšel. Byl to zvuk plný smutku a vyvolával trochu i úzkost. V obavách se zabalil do kožešiny těsněji. Tajemný zvuk však také připomínal smutnou, ale krásnou píseň, plnou lásky, naděje i touhy. Dříve než zjistil, co to je, usnul. Zdálo se mu o ptáku - datlovi s červenou čepičkou. Objevil se a zpíval podivně krásnou píseň. "Pojď za mnou a já tě něco naučím," říkal.

Když se lovec probudil, slunce už stálo vysoko. Na větvi stromu, o který se opíral, seděl datel. Pták přelétl na druhý strom a pak na další. Pořád se na mladíka otáčel, jako by ho zval: "Pojď!" Pak znovu zaslechl krásnou píseň a zatoužil zpěváka poznat. Datel vedl mladíka za zvukem a jeho červená čepička zářila mezi listy stromů. Konečně se usadil na tůji a začal klepat zobákem do větve. Znělo to jako bubnování. Najednou zavál vítr a lovec znovu uslyšel krásný zvuk přímo nad hlavou. Objevil, že zvuk vychází ze suché větve, do které datel ťukal zobákem.

"Příteli," řekl lovec "dovol, abych si tuhle větev odnesl domů. Můžeš si udělat jinou." Bez úlovku, zato s větví, se šťastný vrátil domů.

Ve svém týpí pak zkoušel, jestli větev bude zase hrát. Foukal do ní, mával na všechny strany, ale žádný zvuk se neozval. Byl smutný, tolik si přál slyšet znovu ten krásný zvláštní zvuk. Očistil se a vyšel na vrcholek osamělého kopce. Po čtyři dny držel půst, seděl opřený o veliký kámen a očekával vidění, které by mu ukázalo, jak větev rozezpívat. Uprostřed čtvrté noci se objevil datel a řekl: "Dívej se." Proměnil se v muže a ukázal lovci, jak větev rozeznít. Mladík i ve snění vše bedlivě sledoval.

Když se probral, našel tůji. Ulomil větev a několik hodin pilně pracoval, vydlabával ji pomocí tětivy z luku přesně tak, jak mu ve snu ukázal datel. Vyřezal větev do tvaru ptáka s dlouhým krkem a otevřeným zobákem. Vršek ptačí hlavičky nabarvil posvátnou červení. Větev vykouřil vůněmi dýmu z šalvěje, tůje a sladké trávy. Pak na dírky položil prsty jako mu# - pták foukal do náustku. Najednou se píseň rozezněla, tajemná krásná melodie se nesla vesnicí, kde jí lidé ohromeni a s potěšením naslouchali. Tak za pomoci větru a datla dal mladík lidem první flétnu.

Ve vesnici žil velký náčelník. Měl krásnou, ale také velice hrdou dceru, která byla pře- svědčena, že žádný muž pro ni není dost dobrý. Mladý lovec, který vyrobil flétnu, se rozhodl, že dívku získá. V myšlenkách na svou vyvolenou složil zvláštní píseň a jedné noci se postavil za vysoký strom a začal hrát na svou šiyothanku v naději, že dívku okouzlí a bude ho milovat.

Dívka píseň zaslechla, zrovna když seděla v otcově týpí a spokojeně si pochutnávala na bizoním mase. Nikam se jí nechtělo, ale nohy ji táhly ven. Chtěla se zastavit, ale musela dál. Říkala si: "Pomalu. Pomalu." Ale nohy naopak říkaly: "Rychleji, rychleji." Pak spatřila v měsíčním světle mladíka, který hrál na flétnu. A opět si říkala: "Nechoď k němu, vždyť je chudý." Ale nohy nařizovaly: "Běž, utíkej."A opět zvítězily.

A tak se octli tváří v tvář. Dívčina mysl nabádala k mlčení, ale nohy ji pobízely, aby promluvila. A ona promluvila: "Chci ti celá patřit." A ulehli spolu. Potom mu řekla: "Líbíš se mi bojovníku. Ať tví rodiče pošlou mému otci, náčelníkovi dar. Nevadí, že bude malý, bude přijat. Tvůj otec ať promluví s mým. Brzy! Hned!"

Oba otcové bez meškání s přáním svých dětí souhlasili. Hrdá winčinčila se stala lovcovou fenou a on se stal velkým náčelníkem. Ostatní mladí muži tohle všechno slyšeli a viděli. I oni začali brzy vyřezávat větve tůjí do tvaru ptačí hlavy s dlouhým krkem a otevřeným zobákem. Krásná milostná hudba se šířila od kmene ke kmeni a vedla dívky zapovězenými cestami. A tak se tedy dostala flétna mezi lidi. Díky tůji, datlovi a mladému muži, který sice neulovil jelena, ale zato dovedl naslouchat.

"O muži, který šel za sluncem"